Není lepší příležitost pro vyzkoušení nějaké nové úchylky, než jsou letní prázdniny. A tak jsem se vrhla do experimentování s raw food ( = syrovým, veganským jídlem, doslova „s živou stravou“).
Tyhle krasavice se staly mým vzorem.Zdroj i pro foto v perexu:http://pidizva10.blog.cz/
Začalo to docela nenápadně v lednu, když jsem ze zvědavosti (a z alibismu – musím přece své holčičce na pražském výletě dopřát nevšední zážitek) vzala dceru do restaurace Secret of Raw. Návštěva ve mně zanechala hluboké dojmy. Nejhlubší byl asi ten, že dobrý, celkem skromný oběd pro dva s moučníčkem napůl a pitím mě stál 520 Kč. Kamarád to komentoval slovy: „Ty jsi blafun.“
To uznávám, neboť i moje další raw zkušenosti mě utvrdily v tom, že jde o stravování, životní styl, byznys a a ideologii hlavně pro lidi, co mají hodně volného času a peněz a už nevědí, co by. Třeba pro new ageově pozitivní, dobře situované, hravé, tvořivé a neustále osobně rostoucí manželky podnikatelů. Nic proti tomu, jsem ráda, že i mně vzniklo prázdninové okénko a můžu si taky trochu takhle zablbnout podle internetových předloh.
Nuže, vpřed a vzhůru a do toho! Co takový rawfoodista nutně potřebuje? Předně je spojen s přírodou, takže jí vědomě co nejpřirozenější, nejpůvodnější, málo upravované a nejkvalitnější jídlo. V praxi to znamená, že neustále něco seká, mele, mixuje, dlouhé hodiny suší v sušičce, krájí nudličky na sofistikovaném spiralizéru. A namáčí nebo klíčí, ideálně přes noc. To znamená, že taky o jídle neustále přemýšlí. Musí plánovat minimálně den dopředu svoje menu, jinak mu to nestihne změknout a vyklíčit. Žádné minutky. Žádné vaření. Žádný teplý čaj (Hlavně tím posledním jsem se ještě nevyrovnala.). Pokud nedělá tohle nebo třeba zrovna nejí (vědomé a dlouhé žvýkání, žádné chipsy u filmečku – ach jo :-(), lítá jak splašený po zdravých výživách, farmářských trzích a jiných marketech, po výdejních místech e-shopů a shání ty správné ingredience. Čím je chudší, tím více míst oběhne, aby ty drahé a někdy nedostupné suroviny sehnal co nejlevněji (Ať žije Albert a jeho akce!). Pozor! To ještě není všechno. Je taky dobré uchystaná jídla fotit a komunikovat o tom v příslušných komunitách na sítích. To patří ke správnému zápalu pro věc. Laxní rawfoodista by si jídlo asi nedokázal vychutnat, jak je třeba, a mohl by mít problémy s vědomým žvýkáním... Lepší je dát do toho trochu vášně. Pro takovou prázdninovou rawfoodistku začátečnici, co má ke všemu neustále nějaké kritické poznámky a z toho vnitřní pnutí, neboť kritika je nízkovibrační, neduchovní a „neraw“, je to fakt zápřah na celý den. Zbyde čas už jen na hluboký spánek, ve kterém se jí zjevují značkové mixéry, spiralizéry a jiné obludy s šílenými cenovkami.
Že prý nutně potřebuju odšťavňovač, mixér (oblíbený je Vitamix v ceně asi od 17000 do 22000 Kč), robot, sušičku neboli učeněji dehydrátor, vak na oříškové mléko :-DDD, klíčidlo na semena (v ceně od 1300 do skoro 4000 – to mě pobavilo asi nejvíc). Píšou to třeba tady... Jsou to kecy. Stačí nožík a struhadlo. A zuby. No dobře, připouštím, ještě mixér. Tyčový s příslušenstvím, nádobami a větším výkonem, aby posekal ořechy a tužší zeleninu. Třeba tenhle, který má výkon 750 W, ten jsem si nakonec pořídila. Semena mi kupodivu:-) klíčí i v plastové krabičce z Ikey za 13 Kč a podezřívám je, že by klíčila všude.
Jedna z prvních věcí, co jsem zatoužila vyzkoušet, byly sytivé ořechové krémy, kombinované se zeleninou, něco na způsob této zálivky z makadamových oříšků.
Málem se mi podařilo sehnat potřebnou surovinu – makadamové oříšky. Nejblíž jsem tomu byla v Bille, kde měli sáčíček solených, pražených, tedy z raw hlediska jedovatých, za 99 Kč. Usoudila jsem, že už makadamovou zálivku ochutnat netoužím, že mi bude stačit kešuová nebo mandlová. Ve zdravé výživě se krčilo asi tak 60 g kešu v pidibalení za zhruba 60 Kč, tedy nejméně dvakrát dražších než v běžném supermarketu. Prodavačky vypadaly úplně normálně, ani trochu se nestyděly za to, co a za jakou cenu nabízejí. To mě zmátlo. Ale možná to nejedí. Po vyčerpávajícím průzkumu trhu jsem získala hrstku mandlí a doma hladová zasedla ke svému prvnímu raw experimentu, celerovému salátu. Vypadal opravdu krásně.
Měl jenom tu chybu, že trvalo poměrně dlouho ho sníst (upřímně, byl to zdlouhavý třídenní proces a na konci jsem byla fakt šťastná, že jsem to dokázala), neměl moc žádnou chuť, byl těžce stravitelný a vůbec mě nezasytil.
Recept:
1 stonek řapíkatého celeru
půl malého celeru
1 kedlubna
1 zelená paprika
1 lžíce strouhaného křenu
1 červená cibule
1 šálku sušených rajčat (nevím, co pořád mají s těmi sušenými rajčaty, dala jsem tam cherry)
2 lžíce olivového oleje
šťáva z půlky citronu
Já jsem to navíc trochu osolila a dala zbytek těstovin v naději, že to bude sytější a jemnější. Sušená rajčata se mají nejprve nejméně na čtvrt hodiny namočit, všechno se nakrájí, smíchá, zaleje zálivkou a posype křenem.
Zdroj: Anna Hýžová, Škola živé stravy. Easy raw food. Recepty sladké a pikantní. Hradec Králové, 2011.
Musela jsem si po tomhle náročném pokusu dát svačinku, abych se vzpamatovala a měla sílu na další dny s raw jídlem.
Bylo to opravdu blaho. MŇAM! A na zdraví!
