Emil Páleš a jeho angelologie. Recenze

Není to krásné být doktorem přírodních věd a k tomu odborníkem na anděly? Možná že ano, ale potom se člověk nevyhnutelně stane i držitelem Bludného balvanu českého klubu skeptiků Sisyfos. 

Bývalému počítačovému lingvistovi a nynějšímu angelologovi a sofiologovi Emilu Pálešovi byl udělen v roce 2008 (viz zde). Autor výpravné a obsáhlé Angelologie dějin nabízí současně se svými spolupracovníky cyklus seminářů pro veřejnost, nazvaný Škola angelologie. Roku 1993 založil organizaci Sophia s ambiciózním cílem „duchovne obrodiť spoločnosť prostredníctvom celostnej výchovy a sebavýchovy“ (zdroj zde).

Co vlastně Emil Páleš tvrdí a jaká nová zjištění jeho angelologie přináší? Už při pátrání po základní Pálešově tezi, se vynoří jisté – a jak se ukáže později – typické obtíže. Je-li teze prezentována laikům, nabývá smělé podoby. Např.: Jevy v dějinách a v přírodě se rytmicky a paralelně opakují, tuto rytmičnost a paralelnost dějů řídí a ovlivňují andělé, píše se zde. Ve svém působení na Zemi se střídá 7 archandělů: Gabriel, Rafael, Anael, Michael, Samael, Zachariel, Orifiel, dodává se tady. Archandělé se střídají ve své vládě po 354 letech, někdy je délka periody také 72 let. A vlastně nejde o Pálešův objev, tato zákonitost byla známa již ve středověku, dozvíme se zde. Jinde zase naopak stojí, že synchronicita a periodicita v dějinách a přírodě je původní Pálešův objev. A perioda může mít též 500 let (zdroj zde).

Pokud však Páleš prezentuje své „objevy“ odborníkům, je o poznání umírněnější a vágnější. O andělech cudně mlčí, připouští na jejich místě i působení „kosmofyzikálních“ faktorů. Při pokusu o vyjasnění, co to vlastně periodicita v dějinách je a jaké jsou její projevy zaznamenané ve výzkumu, nastává ještě větší mlhavo. Jednou je předmětem zájmu angelologa výskyt významných osobností (básníků, umělců, filosofů, lékařů…) v dějinách, po upozornění, že kronikářský či literární záznam není přímým důkazem o existenci a důležitosti historického jevu, se přechází na zkoumání změn lidského myšlení, cítění, nálad, dobové atmosféry. Výmluvné doklady takového dodatečného upravování a posouvání výchozí teze pod tlakem oponentů jsou v korespondenci Emila Páleše a filosofa Ivana Blechy (srv. např. vždy dvojice následujících dopisů na s. 6-9 nebo s. 27-30 v souboru, na který odkazuji výše). Těchto úprav výchozího tvrzení a pragmatické prezentace angelologických „objevů“ podle typu publika, kterému jsou určeny, si povšiml už Václav Hořejší. Množství věcných připomínek k Pálešovým vývodům vznesli oponenti z řad statistiků, teologů, ve filosofii to byl již zmíněný I. Blecha. Kriticky se k Pálešovým názorům staví i zástupci astrologie (poslední dopis zde).

Zásadní slabinou Pálešovy angelologie a sofiologie jsou ale použité metody. Každá věda v dnešním, západním slova smyslu by měla mít přesně vymezený okruh svého zájmu a utvořenou svoji vlastní metodu zkoumání. Už v tomto bodě je jen trochu rozumnému člověku, který si váží svého volného času, jasné, že tu není co řešit. Jednak nevíme, jsou-li předmětem Pálešova zájmu andělé, či nikoliv, resp. – jak stojí výše – někdy ano, někdy raději ne, a jednak anděly vědecky zkoumat nelze. Přesto je užitečné si v této souvislosti připomenout, co přesně laické publikum ohromuje na nálepkách typu „potvrzeno stovkami nezávislých studií zpracovaných metodami matematické statistiky.“ Podobá se to magii, v níž hlavní úlohu hraje něco velmi abstraktního a nesrozumitelného a přitom formálně přesného: grafy, čísla, tabulky, přírodovědné veličiny. Ty symbolizují publiku vědeckost jako takovou. Avšak zásadním rysem každého vědeckého přístupu je jasné vědomí a vymezení toho, co vědecky zkoumat lze, a co nelze. Přesnost a kvalita v humanitních vědách, na jejichž poli má Páleš a mnozí jiní ambice se pohybovat, spočívá v něčem zcela jiném než v číslech: v přiměřenosti nástrojů, správnosti usuzování, vhodnosti interpretace, vztahu k širšímu kontextu a vládnoucím paradigmatům. Na „měkká“ a „vícedimenzionální“ fakta humanitních věd nelze „natvrdo“ aplikovat cizorodé nástroje.

Předmět humanitních věd se obecně a zjednodušeně může nacházet na třech rovinách: 1. na rovině jevů (např. historický jev, nějaký jazyk, třeba čeština); 2. na rovině textů – stop či dokladů jevů z roviny 1. (např. kronika, text v češtině; tento zdroj textů označujeme jako prameny, jazykový materiál či primární literaturu); 3. na rovině textů – výpovědí o jiných textech z roviny 2. či 3. (např. Palackého koncepce českých dějin, učebnice češtiny, stylistický rozbor nějakého českého románu; tento zdroj textů nazýváme obvykle sekundární literaturou). Pálešovým kardinálním problémem je směšování těchto tří rovin a nepochopení či účelová ignorance toho, co je vlastní tvůrčí vědecký výkon v humanitních vědách, že to je interpretace textů, nikoliv jen převzetí dat z něho. Že autor textu z druhé roviny není zodpovědný za to, jak jej jiní interpretují (rovina třetí), ani není autorem této interpretace. Naprosto nekorektní je např. podsouvání typu, že autoři Filosofického slovníku podporují tezi o 500leté periodicitě výskytu slavných filosofů, a to jen proto, že Páleš jejich dílo použil jako zdroj dat (zde, s. 34 a 36). Nesolidní a v odborné diskusi diskvalifikující je také takový postup, kdy se oponentům zpochybňujícím kvalitu interpretace (třetí rovina) a žádajícím její doplnění, dostane nikoliv přímé odpovědi na námitky a vylepšené interpretace, ale pouhého odkazu na zdroje (druhá rovina) a výzvy, aby si interpretaci vytvořili sami (tamtéž, s. 12, 14, 46, 47).

Pálešova neochota odpovídat přímo (tady, s. 19 nebo zde, s. 17-18), odbíhání od tématu a podsouvání tvrzení (např. zde, s. 4-5), to vše jsou postupy, vedoucí neomylně opačným směrem, než kam by každé hledání pravdy a ohraničování toho, co určitě platí, mělo směřovat: Čím déle se o tématu diskutuje, tím je věc nejasnější a čtenář zmatenější. Pokud je prostšího založení a nenahlédne, že komplikovanost je vytvářena uměle, získá nakonec dojem, že angelologie a sofiologie jsou nesmírně složité, tudíž i velmi „vědecké“ disciplíny, a že je odborníci z jiných oborů prostě nepochopili.

Taková argumentační a komunikační strategie má bohužel úspěch. Emilu Pálešovi se už léta daří budit kolem vlastní osoby a angelologie značný a přehnaný rozruch. Jeho zjevná silná touha být respektován také (a možná především) v akademické sféře zaměstnala mnoho lidí na mnoho hodin. Žádosti o pozornost, výzvy, aby si oponenti prostudovali Angelologii dějin (zde, s. 15 dole), vystavování zcela formální odpovědi papežské kanceláře na vlastních stránkách, nesoudné a nabubřelé úvody k jednotlivým dílům Angelologie (zde, zvláště závěr medailonu o autorovi), nemístná sebeprezentace v diskusi o vymazání hesla angelologie dějin z Wikipedie, to vše může nezúčastněnému pozorovateli sloužit jako varovné indicie či jako argumenty ad hominem při zkoumání nejen angelologie, ale všech souvisejících aktivit, které Pálešova společnost Sophia vyvíjí.

Její zakladatel nechce být jen respektovaným vědcem, ale vystupuje i jako člověk, který může druhým lidem, žákům vlastního kurzu, předat „ezoterní poznatky“ a probudit v nich mimořádné schopnosti. Argumenty ad hominem jsou tedy v tomto případě na místě. V jejich světle se Emil Páleš nejeví jako dokonalejší člověk než ti, se kterými bojuje.

Divím se, že to většina Pálešova publika nechce vidět (třeba v této korespondenci a zvláště v jejím závěru). Chápu malomyslnost I. Blechy: „Musím poctivě přiznat, že jsem byl loni (2012) na jednu z přednášek dr. Páleše organizátorem kurzu pozván jako debatér. Protože se to konalo na Přírodovědecké fakultě UP, odcházel jsem na toto střetnutí s uklidňujícím přesvědčením, že po dvou minutách povídání bude muset posluchačstvo dr. Páleše vypískat. Nuže, dopadlo to přesně naopak: byl jsem to já, kdo odcházel jako spráskaný pes s cejchem zapšklého materialisty, který nefandí novým trendům ve vědě a rád by si držel za každou cenu svůj akademický post, zatímco inspirativní duchové paběrkují někde na okraji. Dost mě to zdrtilo.“ (zdroj zde). Kroutím hlavou nad tím, že se Emil Páleš může těšit relativně silnému zájmu veřejnosti přes 20 let. Nad jeho přednáškami na youtube (třeba tato) hlavou kroutit ani nestačím, neboť do 5 minut usínám. Není tam charisma, není tam špetka testosteronu, nejsou tam myšlenky, co by mě vzkřísily, není tam nic. A děsí mě, že pro velký počet inteligentních a vysokoškolsky vzdělaných (?) lidí je tohle ideální, nová „věda“ třetího tisíciletí. Filosofie podle svého názvu miluje moudrost, sofiologie moudrost „vědecky“ zkoumá – nebylo by moudřejší a praktičtější přestat blbnout a poctivě hledat pravdu? 

PÁLEŠ, Emil. Angelologie dějin: synchronicita a periodicita v dějinách. Bratislava: Sophia, 2004. ISBN 80-968045-5-3.

PÁLEŠ, Emil. Angelologie dějin 2. Bratislava: Sophia, 2012. 1. vyd. ISBN 978-80-970688-2-0.

Dalšíí článek (nezobrazuje se v seznamu článků, protože když něco kladně recenzuju, je to prý reklama): borovska.blog.idnes.cz/c/494448/recenze-na-studio-mishayoga-michaely-klimove.html