Terapeut Artho Wittemann ve své práci originálním způsobem rozvíjí koncept, který vysvětluje náš emocionální život pomocí vztahů mezi vnitřními bytostmi. V přednášce, která byla součástí kurzu v centru Maitrea, ukazuje,
že tak můžeme mnohem lépe porozumět dynamice vztahu mezi mužem a ženou a hlavně tomu, co se v nás děje během konfliktů.
Wittemann se projevuje jako sušší, ale dokonale profesionálně připravený přednašeč, který má předem nachystané názorné pomůcky i školsky krasopisně a úhledně vyvedený flipchart. Přednáška začíná až příliš pomalým tempem a Wittemannovo vystoupení se rozjíždí velmi zvolna. Balancuje při tom na hraně mé pozornosti, která chvílemi čeká na to, kdy už ty celkem zajímavé myšlenky konečně zhoustnou, a chvílemi hrozí ochabnout do nudy. V mém případě na tom nic nezměnily ani žertovné výstupy s ukázkami různých vnitřních částí přednášejícího, zastoupenými plyšáky včetně Milerova krtečka. Větší spád a zajímavost pro mě dostává přednáška až kolem 33. minuty videa, když přechází k popisu velkých a malých vnitřních částí, které rozhodují o tom, jak vypadají interakce v našich vztazích. Tady se mi konečně daří vnořit se do Wittemannova klidného, soustředěného přednesu a ráda se nechávám krmit poněkud zvolna dávkovanými, ale silnými a cennými podněty. Tato přísada, schopnost postupně u publika vybudovat tah zájmu, pozornosti a napjatého očekávání dalších slov, by neměla chybět ve vystoupení žádného dobrého řečníka.
Dozvídáme se, že v každém člověku žijí velké části, které se vyznačují silou, kompetencí, moudrostí, vážností, zkušenostmi, a malé – závislé, nesamostatné, citlivé, bázlivé, hravé části neboli „vnitřní děti“, potřebující od velkých částí přijetí, lásku, péči, podporu, ochranu. Naše malé části jsou mistři intimity a přijímání, bez jejich zapojení není možný žádný hlubší vztah k druhé bytosti. Během konfliktu v milostném vztahu i mezi lidmi obecně je rozhodující, co se odehrává pod povrchem, mezi všemi čtyřmi vnitřními částmi obou aktérů.
Za nejsilnější považuji zhruba poslední třetinu přednášky, kde Wittemann tyto procesy velmi pečlivě odkrývá na modelovém příkladě konfliktu mezi nespoutanou, bohémskou malířkou Annou, která se zamiluje do úspěšného, materiálně zajištěného bankéře Honzy. Počáteční fáze vztahu se odehrává ve znamení spokojenosti všech čtyř vnitřních částí dvojice (velká a malá část Anny, velká a malá část Honzy), ve znamení „pozitivní zpětné vazby“ (obecně o ní od 57:37). Oba dva jsou přitahováni těmi vlastnostmi druhého, které sami nemají, a jeho prostřednictvím si je doplňují. Honza je unesen Aninou živostí, impulsivitou, inspirativností, Anna obdivuje Honzův úspěch, cílevědomost, sílu, stabilitu, bezpečí a řád jeho života. V okamžiku, kdy Honza poprvé pozve Annu do společnosti svých přátel, na večeři bankéřů, dochází ale pro oba z nich k naprosto nečekanému zvratu. Aniž by si uvědomili, jak k tomu vlastně došlo a co se přesně stalo, končí jejich večer velkou hádkou a předčasným odjezdem z akce. Když budu parafrázovat Wittemanna: byli spolu v nebi, a náhle, během pár vteřin se ocitli v pekle. Tohle je pro mě hluboce pravdivá a důležitá charakteristika, která dokonale rezonuje s mými zkušenostmi.
V části 0:58:53–1:23:17 podává Wittemann asi nejkultivovanější a nejpronikavější analýzu konkrétního konfliktu, s kterou jsem se dosud setkala, mnohem hlubší a pravdivější, než jakou nabízí tradiční psychologie. Když už nic jiného, doporučuji ke shlédnutí tento kousek videa, kde terapeut odkrývá emoce a hnutí všech malých i velkých částí v konfliktu. Ústí do obecnějšího vysvětlení, že oba aktéři se snažili ochránit své malé části, své vnitřní děti a každý k tomu použil jinou strategii. Jde o nevědomý, vůlí neříditelný, automatický a velmi rychle nastupující proces: „když se naše velké části snaží ochránit ty malé, je těžké to zastavit.“ Tohle je skvělý postřeh! Hned se mi vybavilo mnoho situací z mého života, které ho dokonale potvrzují. Wittemann mi umožnil zatím nejdokonalejší vhled do mých bolestných milostných konfliktů a pomohl mi lépe porozumět tomu, co se nám to tenkrát vlastně dělo.
Posledních deset minut přednášky je věnováno řešení konfliktů a mě moc neuspokojuje. Jednak je příliš obecné, jednak zde Wittemann z důvodu časové tísně začíná spěchat, vlastně jen čte flipcharty a hned je otáčí. Bylo by podle mě lepší rozjet přednášku rychleji a podstoupit třeba i tak brutální oběť, že bude vypuštěn krteček, zestručnit úvod a více přesunout důraz na její zakončení. Z kompozičního hlediska nebylo toto invenčně nesmírně cenné vystoupení zvládnuto úplně dobře. Nicméně i obecný nástin řešení, který Whittemann prezentuje kolem 1:24:00 videa, může každému, kdo se jím bude chtít řídit, napomoci kultivovat jeho vztahy a cítit se lépe než dosud i v jejich kritických fázích. Terapeut doporučuje vnímat své vnitřní děti, snažit se jim porozumět, přijmout je takové, jaké jsou, mluvit o nich s partnerem a láskyplně se o ně starat. Měli bychom objevit, která naše mocná (silná, velká) část obvykle brání vnitřní dítě během konfliktu a zkusit v sobě najít jinou velkou část, která by ochranu zvládla vhodnějším způsobem, nezraňujícím vnitřní dítě toho druhého.
Respekt si u mě Wittemann získává i svým opakovaným přiznáním, že se se ženou hodně hádají a že Weeta je odvážným bojovníkem, což mu bylo mnohokrát nepohodlné a nepříjemné. To, co v přednášce nabízí, je bystrý, pronikavý pohled do hloubky, kterou si vnímavější lidé, toužící lépe porozumět sami sobě a svým vztahům uvědomují. Wittemann to vše „jen“ vytáhl na světlo a nejpřesněji ze všech, které znám, pojmenoval. Pro mě to v situaci, kdy na poli (alternativní) psychologie převládají stereotypní výklady milostných vztahů, jež ženskou a mužskou duši znevolňují v polaritních škatulkách typu emocionální – racionální, pasivní – aktivní, submisivní – dominantní, pečující – bojující, intuitivní, empatická – natvrdlý, asociální, rozhodně není málo. Wittemannovo pojetí mi připadá mnohem důvěryhodnější než pohledy inspirované knihami Davida Deidy, reprezentované u nás třeba Cestou pravého muže nebo kurzy Martina Daniela. Nevěřím moc tomu, že se „opravdickou ženou“ stanu v kruhu žen, držících se za ruce u nějakého rituálu. Ani jsem u sebe či někoho jiného nikdy nezažila, že by fungovalo krocení zlé ženy v náruči „opravdického muže“, jenž se prý pozná tak, že neuteče před konfliktem se ženou, ale neochvějně vytrvá, klidný, silný, milující a nezraněný v její přítomnosti, dokud žena nezkrotne.
Moje zkušenosti jsou takové, že muži utíkají a uzavírají se, protože jsou kupodivu zranitelní, a nepotkala jsem jediného, který by mě dokázal kontinuálně a bezpodmínečně milovat i ve chvílích, kdy jsem hnusná. Jediné řešení, které při konfliktech jakž takž fungovalo, spočívalo v tom, že jakmile se začal rozjíždět střet, katapultovala jsem se z té situace, rozdělili jsme se a o samotě se vzpamatovávali a ošetřovali svá zranění. Jakmile jsme byli znovu schopní komunikovat, ujistili jsme opatrně na dálku toho druhého svou láskou a zájmem ve vztahu pokračovat. Bolavou hádku se mi vyplatilo příliš nerozebírat a uvalit na mluvení o ní třeba týdenní embargo.
Nejvyšší stupeň pokročilosti, na kterém se mi výjimečně v mých nejsvětlejších chvílích podařilo spolupracovat, vypadal tak, že jsme oba zůstali v kontaktu se svými rozumnými dospělými částmi a já jsem respektovala domluvené slovo STOP. Podařilo se nám ukončit komunikaci na dané téma, a tím i hádku, obrátili jsme list, a díky tomu jsme mohli zůstat dál spolu a zase se zharmonizovat. Vyžaduje to přijmout fakt, že i muž je zranitelný, a to na nečekaných místech, a dát si závazek prostě mu do jeho rány nevrtat, přestože je to v danou chvíli tak strašně lákavé a téměř nezadržitelné.
Wittemann končí svou přednášku s nadějí, že můžeme změnit peklo v uvědomělejší způsob konfliktu i lásky (1:27:00). Je ale třeba najít partnera, který je připraven takto pracovat a nepoužívá vztah jen k tomu, aby se cítil dobře, který chce ve vztahu lépe poznat sám sebe a stát se lepším, než byl, a neuteče, když to začne být těžké. Takový člověk může být naším učitelem, léčitelem, průvodcem a je pro nás velkým darem. Vřele se k tomuto závěru připojuji a věřím, že kdo je upřímně ochoten riskovat zranění a měnit se, tomu bude nakonec přáno:-)
Současně se taky divím, že tak cenná přednáška má dosud (2. 3. 2016) jen 463 zhlédnutí na youtube, z nichž aspoň 10 jsem udělala já, a vyzývám vás všechny, abyste to změnili:-)
Další zajímavé zdroje k tématu:
WITTEMANN, Artho Stefan. Inteligence duše: jak přijít na kloub jejímu skrytému řádu. Hodkovičky: Pragma, 2003. ISBN 80-7205-906-8. Dostupné také z: http://krameriusndktest.mzk.cz/search/handle/uuid:e6e4dcd0-6676-11e4-8214-005056827e51
WITTEMANN, Artho Stefan. Architektura vnitřního světa člověka: začínáme chápat sami sebe. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Maitrea, 2011. ISBN 978-80-87249-16-1.
rozhovor s A. Wittemannem o jeho metodě: http://www.astronell.sk/artho-wittemann-ja-cili-ti-vsichni-uvnitr-me/
Předchozí článek (nezobrazuje se v seznamu článků, protože když něco kladně recenzuju, je to prý reklama): borovska.blog.idnes.cz/c/494448/recenze-na-studio-mishayoga-michaely-klimove.html
