Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kurz asertivního jednání Jany Brzkovské a Jiřího Salveta. Recenze

27. 06. 2016 13:11:38
Není nejspíš úplně ideální hlásit se na kurz asertivity, když nemám ujasněné, jestli se chci zcela vážně a bez výhrad oddat jejímu nacvičování.

Je mi ale jasné, že je to ideální cvičení pro hodné holky, tudíž i pro mě. Hned na začátek přiznávám, že jsem víkendový Kurz asertivního jednání neabsolvovala celý, jen jeho nedělní část, tedy polovinu. Program, který vedli brněnští psychoterapeuti Jana Brzkovská a Jiří Salvet, vypadal sympaticky a důvěryhodně. Měl očekávanou strukturu, sestávající z vybraných komunikačních situací: obrana před manipulací, (po)dávání a přijímání komplimentu, žádosti, kritiky, odmítnutí. Každá byla provázená výkladem či komentářem a ke každé jsme dostali schéma s rozepsanými kroky žádoucí asertivní komunikace včetně návrhu vět, které můžeme použít. Tato kostra byla obalena masem společných i skupinových cvičení, úkoly v terénu, diskuzí a vyprávěním příhod lektorů.

Asertivní psí kusy

Nejvíc ze všeho jsem se obávala úkolů v terénu. Toho, že budu muset odchytávat cizí lidi, něco divného po nich chtít a zakusit odmítání, a že se pak budu cítit nepříjemně. Tato moje obava se nakonec nenaplnila. Zadané úkoly zvládli všichni. Nebyly nesmyslné či samoúčelné, ale odpovídaly situacím, do kterých se můžeme v běžném životě dostat. To, co jsme jimi cvičili, je dobře použitelné i po kurzu. Já jsem třeba měla udělat tohle: Požádejte prodavačku v trafice, ať vám půjčí noviny k nahlédnutí a čtěte si je 5 minut. Jiní měli požádat v restauraci o vysvětlení položek v účtu nebo pochválit šéfkuchaři jídlo. Velmi mi pomohla podpora ostatních a to, že byli svědky plnění mého úkolu. Taky reakce lidí, kteří nám měli vyhovět, byly vstřícné. Chválený kuchař se rozzářil jako sluníčko. Vyvinul se z toho ve mně dojem, že svět není tak špatný a že je dobré být asertivní. Didaktický záměr lektorů se zdál být naplněn.

Výhrady

Něco mě však na takovém jednoduše slunném pohledu na svět neuspokojovalo. Místy se mi úplně nepozdával způsob, jakým se nás lektoři snažili k asertivnímu jednání motivovat. Zaznívaly takové teze, jako že je vlastně jednoduché něco po někom chtít, že mu tím prokazujeme službu, protože tím, že mu umožníme, aby nám pomohl, mu dopřáváme pocit užitečnosti. Když něco žádáme, nemáme důvod cítit se hloupě, nepříjemně, provinile. Máme si uvědomit, že sami žádajícím většinou ochotně vyhovujeme, a že ani je tudíž naše prosby neobtěžují.

Zdá se mi, že je to ve skutečnosti o něco složitější. Ne, možná nemám důvod cítit se u žádání tak, jak se u něj často cítím. Jenže já se tak prostě cítím! Nejdu do akce s vnitřní jistotou, že druhého obdarovávám už jen tím, že mi může posloužit. Nepředpokládám automaticky, že druhé neobtěžuju. Oni mě totiž svými žádostmi někdy obtěžují. Když například na ulici odbudu jednoho prodejce, dva vnucovače letáčků, krišňáka a jehovistu a blíží se ke mně další člověk, začínám už být středně až těžce napružena, mračím se a chystám své úderné: „NE!“. A ten drzý cizinec, co chce znát cestu, si to ode mě slízne za všechny předchozí prudiče. Neznáme příběh člověka, kterého zrovna oslovíme, a proto ani nemůžeme tušit, jak na nás zareaguje. Automaticky počítat s jeho vstřícností a pochopením mi nepřipadá jako realistické a pravdivé východisko. Odmítám motivovat sama sebe k asertivnímu jednání tím, že budu popírat svůj diskomfort a obavy z určitých situací. Dávám přednost tomu si své pocity přiznat, prožít je a navzdory tomu jít do akce. O to jsem pak vděčnější, když mi lidé vyhoví. Jako by herec odmítal svou trému před představením. Vždyť ona pro něho není důvodem, aby to zabalil, ale dává jeho pozdějšímu úspěchu ten pravý říz!

Nemůžu taky úplně souhlasit s doporučením, že před podáním kritiky je dobré popsat protějšku své nelibé pocity, které v nás jeho chování vyvolává. Problematické je hlavně sdílení hněvu. Nemám zkušenost Jiřího Salveta, že když otevřeně zveřejním svůj hněv a frustraci v jejich plné síle před jiným člověkem nebo více lidmi, že ve mně zeslábnou, všeobecné napětí se uvolní a situace se „vyčistí“. Naopak se mi mnohokrát stalo, že u intenzívních konfliktů sdílení extrémně negativních emocí konflikt eskalovalo. Uváděla jsem na kurzu příklad, že bych milovanému muži upřímně vmetla do tváře, že ho nenávidím, že bych ho nejraději za to, co udělal, zadupala do země a zničila. Prý je háček v tom, že neformuluji podle asertivní tabulky doporučených obratů, co cítím já, ale že to vztahuji k tomu druhému a říkám, co bych mu udělala: „tebe bych zničila, tebe bych zadupala.“

Takové vysvětlení mě nejen neuspokojilo, ale šokovalo svou formálností a nedostatečností. Každý lingvista (a každé české dítě:-) dobře ví, že jazykem můžeme vyjadřovat věci i implicitně, nepřímo, obrazně, že můžu říct: „Miluji tě, toužím po tobě.“ nebo taky: „Já bych tě láskou sněd (...) a hlavně v noci!“ (0:21 a dál). Copak je vůbec možné oddělit to, co cítím, od toho, ke komu to cítím –, když to cítím díky němu?

V případě prudkých konfliktů se silnými negativními pocity jsem zatím nepřišla na lepší řešení než počkat, až ve mně emoce zeslábnou, případně si je vybít o samotě, a teprve potom – klidně třeba až po týdnu – o věci s druhým člověkem mluvit a podat svůj pohled na věc. Minimalizuje se tak podle mě riziko dalšího emocionálního zranění obou. Lektoři tenhle můj postup interpretovali jako projev mého individuálního nastavení. Já si ale myslím, že platí možná i obecněji než jejich pohled (okamžitým ventilováním negativních emocí se zklidním já i celá situace). Utvrzuje mě v tom John Gray a jeho dnes už bestseller Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. V kapitole 11. Jak sdělovat nelibé pocity navrhuje techniku psaní milostných dopisů, protože dobře ví, že někdy na přímou komunikaci tohoto druhu není připravena ani jedna strana: „Některé pocity se dají těžko sdělit tak, abychom se partnera nedotkli.“ (1994, s. 162). A nemusíme pro „potvrzení“ chodit až za oceán: lidová moudrost „Nic se nejí tak horké, jak se uvaří.“ vlastně doporučuje něco hodně podobného jako Gray.

V obou případech (někoho o něco žádám nebo jsem žádána; sdílím svůj hněv) jsem měla dojem, že lektoři neradi slyší o mých negativních pocitech a nepříjemných zážitcích, které s tím mám spojené. Snažili se mi je vymlouvat. To mě překvapilo. Odmítání pocitů druhých lidí moc asertivní není. A odporuje to všem komunikačním vzorečkům, kterými nás zásobili a v nichž se zhusta používaly empatické věty jako: „Chápu, že jsi (z toho) nespokojená, smutná (zklamaná...)...“ Na druhou stranu je ale pravda, že v případě méně třaskavých střetů mi většinou pomáhá, když to, co mi vadí, nahlas formuluju. I když mi protějšek nevyjde vstříc, pořád se cítím líp, než kdybych v sobě něco tutlala. Je to dobrá psychohygiena a akt sebelásky – něco pro sebe dělám.

Zjednodušující formalismus kulminoval v diskusi o tom, jak formulovat žádost – nejlepší je to podle lektorů co nejpříměji. Nemáme používat podmiňovací způsob a otázku, nic takového jako: „Eli, mohla bys mi prosím podat kapesník?“ Příliš se tím ponižujeme, a když se ptáme, dáváme tím najevo svoji nejistotu. Musíme říct: „Prosím, podej mi...“ neboli použít rozkazovací způsob. Zdvořilosti je učiněno zadost slůvkem „prosím“. Ještě by taky šlo: „Chci vás požádat, udělejte pro mě...“ S takovým pohledem se někteří kurzisté včetně mě nedokázali ztotožnit. Ozývaly se hlasy, že je to nezdvořilé, mnoha lidem by se nelíbilo, kdyby je někdo takto o něco žádal. Moc nerozumím tomu, proč je vhodné zdvořilost nacpat zrovna do slova „prosím“, a nevhodné vyjádřit ji jazykově jinak. Cizí jazyky mají celé zdvořilostní syntaktické konstrukce v tázacích větách, Japonci prý nemohou odpovědět „Ne.“, protože je to hrubé porušení jejich etikety. Znamená to snad, že by jiné národy jen kvůli svým jazykovým a zdvořilostním zvyklostem nebyly dostatečně asertivní? Mám bohaté zkušenosti s prosbami v podmiňovacím způsobu a s používáním „Můžeš prosím...“ Zaznamenala jsem v tom celou řadu úspěchů. Třeba první větu s kapesníkem používám několikrát denně a ještě se mi nestalo, že bych byla odmítnuta;-)

Pod tíhou těchto „argumentů“ lektoři neochotně oslabili své původní tvrzení do podoby, že s rozkazem a bez podmiňovacího způsobu je pravděpodobnost našeho úspěchu vyšší než u jiných jazykových forem. Já mám však pořád takový pocit, že „tresť“ asertivity a důvod, proč nám druzí vyhoví, tkví v něčem jiném. Třeba v tónu, jakým něco říkáme, a v dalších složkách neverbální komunikace, v síle našeho záměru, kterou druhá strana vycítí, v celkovém dojmu, jímž působíme, v tom, jaký máme k našemu komunikačnímu partnerovi vztah, a třeba i v tom, jestli nám ten druhý vyhovět vůbec chce (příčina mimo oblast asertivity)...

Přínosy

Za nejužitečnější pokládám cvičení a zpětnou vazbu od lektorů i účastníků. Do té doby jsem si neuvědomovala, že když odmítám, zapomínám to formulovat přímo a že neříkám dostatečně zřetelně a třeba i opakovaně: „Ne, neudělám to.“ Zbytečně přecházím rovnou do vysvětlování a předpokládám, že ostatní z toho moje odmítání vyčtou. Pak jsem naštvaná, že se to nestane a že na mě se svými požadavky dál dorážejí. Přestat tolik vysvětlovat a argumentovat pro mě zůstává vůbec největší výzvou a trochu i otazníkem. Novinkou pro mě bylo, že za mým argumentováním se často skrývají tendence k manipulaci: takto to u mě dvakrát diagnostikovali lektoři. Samozřejmě, že když chci někoho přesvědčit, aby jednal nějakým pro mě výhodným způsobem, vybírám si ze všech možných argumentů ty, na které pravděpodobně uslyší nejvíc. Otázka je, jestli přesvědčování samo o sobě je už neasertivní, tudíž v asertivním jednání zbytečné a nežádoucí. Možná existuje nějaká hranice, za kterou už si přesvědčováním druhých škodím a popuzuju je proti sobě. Kdy už přesvědčuju moc. Tuhle hranici neumím rozpoznat asi i proto, že se v každé jednotlivé komunikaci nachází jinde.

Přestože jsem se s některými názory a přístupy nemohla ztotožnit, jsem ráda, že jsem na kurzu byla. V příjemné atmosféře, kde nebyl nikdo k ničemu nucen, nám bylo soft formou podáno základní asertivní know-how a na základě scének, které lektoři přehrávali, jsme získali představu, jak asertivita v praxi může vypadat: v podání Jany Brzkovské a Jiřího Salveta jako něco přirozeného, jednoduchého a funkčního. Občas i zábavného. Kurz mi pomohl diagnostikovat má slabá místa v komunikaci s druhými. Avšak na to, abych skutečně změnila své jednání a natrénovala nové techniky, byl příliš krátký. Šlo jen o ochutnávku jednotlivých postupů – každý z nich jsme vyzkoušeli jednou, nanejvýš dvakrát. Nebyl čas něco opakovaně pilovat, dokud se v tom nezlepšíme a daný postup si nezautomatizujeme. V kurzu nebyla naplněna moje potřeba do hloubky porozumět tomu, proč komunikovat tak, jak lektoři navrhují, a ne jinak. Nebylo to v mých (asi nadprůměrně náročných) měřítkách důkladně zdůvodněno. Zůstalo mi přesvědčení, že by mohly fungovat i jiné věci.

Dobrá zpráva nakonec: Utvrdila jsem se v tom, že je dobré asertivitu trénovat. Taky mnohem víc chápu, proč dávají smysl asertivní tréninky o několika levelech, z nichž každý trvá třeba týden. Moje odhodlání nějaký takový absolvovat se po víkendovém Kurzu asertivního jednání zvětšilo.

Edit 7. 11. 2016: Jak jsem si předsevzala, tak jsem učinila. Byla jsem na dalším, tentokrát 5denním kurzu Trénink asertivity 1, který vedla Ludmila Dušková (viz http://asertivita.cz/27-i-stupen.html). Doporučuji s výhradami https://www.youtube.com/watch?v=bMWsVQG1ick.

Autor: Hana Borovská | pondělí 27.6.2016 13:11 | karma článku: 11.22 | přečteno: 581x

Další články blogera

Hana Borovská

Ta socha je kýč! aneb Tanečky kolem Anny Chromy

Moc se mi líbí sousoší Čeští muzikanti od Anny Chromy na pražském Senovážném náměstí. Pražákům ho závidím a pravidelně se jím jezdím kochat. Naposledy k tomu kochání ale přibylo i kroucení hlavou.

28.8.2017 v 22:51 | Karma článku: 29.60 | Přečteno: 760 | Diskuse

Hana Borovská

Jak jsem držela svůj první třídenní půst. Díl 3.

Na konci července na mě dolehl splín. Zdálo se mi, že mě nikdo nemá rád a že je to nespravedlivé. Nic mě nebavilo, dokonce mi nechutnalo jíst. A to je u mě už co říct! Tak jsem se rozhodla, že toho využiju a budu držet půst.

8.8.2017 v 12:28 | Karma článku: 11.77 | Přečteno: 581 | Diskuse

Hana Borovská

Jak jsem držela svůj první třídenní půst. Díl 2.

Na konci července na mě dolehl splín. Zdálo se mi, že mě nikdo nemá rád a že je to nespravedlivé. Nic mě nebavilo, dokonce mi nechutnalo jíst. A to je u mě už co říct! Tak jsem se rozhodla, že toho využiju a budu držet půst.

7.8.2017 v 12:27 | Karma článku: 13.09 | Přečteno: 717 | Diskuse

Hana Borovská

Jak jsem držela svůj první třídenní půst. Díl 1.

Na konci července na mě dolehl splín. Zdálo se mi, že mě nikdo nemá rád a že je to nespravedlivé. Nic mě nebavilo, dokonce mi nechutnalo jíst. A to je u mě už co říct!

6.8.2017 v 20:46 | Karma článku: 15.71 | Přečteno: 986 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vavřinec Karst

Sliby se slibují, blázni se radují

To jsme říkali jako děti, pokud mohla být pochybnost o realitě slibu. Jsme národ bláznů, když věříme slibům politiků? Od roku 1990 nám toho naslibovali naši demokraticky zvolení představitelé spoustu. Výsledkem je zadlužení.

16.10.2017 v 23:18 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 72 | Diskuse

Jan Ziegler

Komunistická strana je stokou, která nabrala kolaboranty nejhoršího ražení

Tento výstižný výrok pronesl v nejnovějším a skvělém filmu Jana Hřebejka Zahradnictví – dezertér Martin Finger v roli vlastence, protinacistického odbojáře a bratra hlavního hrdiny. A měl naprostou pravdu.

16.10.2017 v 20:31 | Karma článku: 23.97 | Přečteno: 731 | Diskuse

Přemysl Čech

Kdo nás jednou bude léčit?

Zase se vracím k volebnímu programu jedné nejmenované "obrozené" strany, která ve svém volebním programu hlásá, že lékař pacienty musí nejen léčit, ale musí je také vyléčit! Prosím vás., štípněte mě, zdá se mi to,. nebo nezdá?

16.10.2017 v 19:23 | Karma článku: 11.56 | Přečteno: 433 | Diskuse

Jan Šik

Leningrad: Domobrana

Pomocné vojenské oddíly nebyly výmyslem sovětského režimu. V roce 1812 je poprvé zřídil svým manifestem car Alexandr I., měly mu pomoci v boji proti Napoleonovi.

16.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 13.56 | Přečteno: 399 | Diskuse

Richard Siemko

Skandální vystoupení předsedy vlády

Několik dnů před klíčovými volbami do parlamentu České republiky, vystoupil s projevem na mimořádné schůzi sněmovny ke kauze lithium, předseda vlády Bohuslav Sobotka za ČSSD.

16.10.2017 v 18:30 | Karma článku: 38.52 | Přečteno: 2079 | Diskuse
Počet článků 28 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3225

Vášnivá hledačka pravdy a chyb:-) Vlídná školitelka.

www.skolitelka.eu
www.ceske-korektury.cz

Recenze a vlogy mám taky na svém Youtube kanálu: https://www.youtube.com/channel/UCkDUcOigUNtbBAe9bko4L3Q



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.