Jak jsem držela svůj první třídenní půst. Díl 3.

Na konci července na mě dolehl splín. Zdálo se mi, že mě nikdo nemá rád a že je to nespravedlivé. Nic mě nebavilo, dokonce mi nechutnalo jíst. A to je u mě už co říct! Tak jsem se rozhodla, že toho využiju a budu držet půst.

Detox

První den se na fyzické úrovni až na občasný hlad a útlum žádné nepříjemné pocity neprojevily. „Sytila“ jsem se částečně tekutinami, mandarinkovou vůní a hudbou. Druhý den odpoledne nastoupil velmi mírný bolehlav, s čímž se počítalo. Dala jsem si šankprakšalánu (jógová očista celého trávicího traktu) podle tohoto návodu. Vyzkoušela jsem to s úspěchem po letech znovu. Nemám přístup k luxusní variantě s Fortransem jako proplachovacím roztokem (asi od 5:48), použila jsem celkem 2 litry teplé vody a dávkovala zarovnanou a ještě necelou polévkovou lžíci soli na litr. Nejnepříjemnější na tom je pití slané vody. Důležité je dodržet dávkování, voda nesmí být slaná příliš, pak se z ní zvedá žaludek. Lépe se taky slaná voda pije teplá až horká ve volnějším tempu, bez hltání. Lze si u toho imaginovat, že popíjím výživný vývar, který ostatně opravdičtí fajnšmekři k šankprakšaláně používají. Lila jsem do sebe „fyziologický projímavý roztok“ po 2dl sklenicích a každou vypitou sklenici prokládala sérií dynamických jógových pozic, které vodu postupně ze žaludku posouvají až do tlustého střeva. Cvičení bych si v zájmu hladkého průběhu očisty netroufla vynechat, neboť moje peristaltika je o něco línější, než s čím se v návodu počítá. Hnulo se to ve mně po 6. sklenici. Proces se stal celkem svižným: vypít sklenici – zacvičit – přečíst si pár mouder o detoxi… Ááá, škrundání v břiše a přesun na záchod. Celé mi to trvalo 12 sklenic a asi hodinu a čtvrt, než jsem vypila celou doporučovanou dávku. Je fakt, že ta poslední sklenice studené slané vody se mi už příčila, bylo toho tak akorát. Jogíni tvrdí, že protékající sifon, který šankprakšalánou v těle vznikne, je nutné ukončit pevnou stravou, jinak se stane něco hrozného – asi že budete protékat furt… První strava musí podle nich být rozvařená bílá rýže (něco škrobnatého na ochranu obnažených vykartáčovaných střev) s červenou čočkou, karotkou a máslem. Já jsem experimentálně ověřila, že nemusí. Šankprakšalánu jsem ukončila tím, že jsem se napila minerálky. Mňam!!! Jak skvěle chutnají neosolené věci! Úplný výživný nektar. Když jsem tento typ očisty střev dělala poprvé, byl to pro tělo docela šok. Přepadla mě slabost, zimnice a pár hodin jsem prospala pod dekou. Teď jsem jen chvíli podřimovala. Je ale dobré počítat s tím, že když šankprakšalánu takhle nepředpisově ukončíte, ještě další asi 2 hodiny vycházejí ze střev zbytky slané vody, není tedy dobré se vzdalovat od WC. Ani usínat příliš tvrdě...

Fyzická očista druhého dne skončila rituálním vydrhnutím záchodu po šankprakšaláně, u čehož jsem se v těch vedrech vydatně zpotila. Takže dvojitý detox:-) Emocionální čištění a vynořování se stínů a negativ z psychiky během se půstu nekonalo, nemůžu si zpětně vzpomenout ani na něco mírného. Vybavuji si jen, jak jsem se druhý den dojímala nad svou láskyplnou vnitřní slonicí (viz 1. díl seriálu o půstu). Myslím, že snadnému emocionálnímu průběhu půstu napomohlo i to, že jsem se odstřihla od zpráv, médií i lidí. Tím jsem si celý proces podstatně psychicky usnadnila. Taky mě velmi emocionálně uspokojila kvalitní příprava a pojetí půstu jako péče, ne jako zostřeného režimu.

Třetí den půstu jsem se probudila do propadu. Ráno mezi 8. a 10. hodinou mě přepadla slabost, bušení srdce, mírný svalový třes a ospalost po 8hodinovém spánku. S obtížemi jsem si ve stoje dělala pití. Dvouhodinový záchvatek odezněl, ale provázel mě útlum. Velmi zvolna jsem pracovala. A měla u toho hlad. A myslela na jídlo (Jak asi s takovou uřídím návratovku?). Večer se přidaly docela výrazné bolesti zad a kyčlí. Hlava OK. Tak tohle je asi moje osobní varianta detoxu…

Návratovka

Ráno se budím s mírnými pocity hladu, které zůstaly od včerejška. Pomáhá se napít. Slabost se nedostavila. Hurá!!! Hurá!!! Já jsem to dokázala! Já jsem 3 dny nejedla!:-D No kdo by to byl řek?! Fotím si popůstová selfíčka, zálibně beru svému tělu, zbublému trochu přes boky (a bohužel i přes prsa), nové míry. Se slavnostním pocitem si navlékám své oblíbené žluté kalhoty, do kterých jsem se už víc jak rok nedokázala narvat, a rituálně činelky odcinkávám konec půstu. Vznešeně odcházím do Billy na nákup. Slonici dávám volnou ruku, aby si vybrala své první návratovkové jídlo. Objednává nám jablečný džus svařený s kořením, meloun, hrozny, brokolici a sýr. Doma si dávám své první jídlo:

Chuť melounu je neskutečně nadupaná. Jím velmi zvolna. Hroznových kuliček sním jen pár a jsem plná.

Na oběd byla dušená brokolice s máslem a sýrem Gran Moravia. Mňam! Teprve teď doceňuju, jaký vynález je ovoce a zelenina. Ta omračující rozmanitost chutí! Geniální. Popíjím k tomu svařenou jablečnou šťávu ředěnou s vodou 1 : 1. Večeřím zase meloun a hrozny, zvyšují dávku melounu na 1,5 plátku a jsem přecpaná. Později jsem se dozvěděla, že správně se má první den návratovky jíst jen zelenina, nejsou v ní cukry a kyseliny, což je k tělu nejšetrnější. Myslím, že mám dost tuhý kořínek, neboť jsem přežila. Tři dny návratovky jsem za stálého zvyšování dávek a vlastní žravosti uřídila. Trochu jsem ještě hubla.

Začala jsem si myslet, že mám vyhráno, a naplno se oddala svých chutím k jídlu, které za dobu půstu a návratovky výrazně posílily. Jídlo je skvělý vynález! Těch možností, těch chutí, té zábavy! A zítra si udělám… Jo!!! A dám tam…. Nikdy jsem tak intenzivně nepocítila, že jídlo je jednou z nejsilnějších drog. Asi tak pátý, šestý den od konce půstu jsem to opravdu trochu přepískla, přecpala se a odnesla to křečemi a průjmem. Naštěstí to trvalo jen pár hodin, nedošlo ke krizi a nepotřebovala jsem nemocnici, jak o tom vyprávějí některé příhody půstujících, co nezvládli návratovku. Poučení pro příště: návratovka je lepší delší a přechod na normální stranu opravdu pozvolnější, důležité je dodržovat malé dávky, zvyšovat jen pomalu. Teď už mám téměř svou původní hmotnost, do žlutých kalhot se s vypětím sil ještě vejdu…

Očekávání vs. realita

Nechápu, proč půstoví guruové tak často zdůrazňují (typicky třeba druhá otázka v tomto článku), že očekávat od půstu, že zhubnu, je ošklivé, povrchní, nesprávné a vůči půstu snad až urážlivé. Každý přece ví, že během půstu se hubne celkem masivně, je to ta pro okolí nejviditelnější změna a pro některé lidi jediné fungující řešení po mnoha celoživotních pokusech o hubnutí pomocí diet. Ušlechtilé a duchovní naopak je, když se chceme půstem očistit nebo se vyléčit z jinak neléčitelné nemoci nebo kontemplovat či se stát postupně breathariánem. Podle mě je takové oddělování „správných“ a „nesprávných“ motivů k půstu čiré pokrytectví. Takže tady znovu natvrdo vyhlašuju, že od půstu jsem mimo jiné očekávala, že se konečně narvu do svých oblíbených žlutých šortek a že budu mít skvělá nová selfíčka bez vybouleného bříška. Těšila jsem se na pocit lehkosti, svěžesti, čistoty, zjemněné chuti a čichu – a ty jsem si v návratovce užívala. I to naše Starobrno, které normálně nemusím, mi děsně chutnalo (jenom malý – a v poslední den návratovky...). Žíznivému a hladovému chutná nejlíp. Jedině on je schopen ocenit dar jídla a pití a prohloubit vnímání vděčnosti za ně. A to se mi stalo.

Během přípravy jsem si napsala seznam činností, které bych mohla provádět při půstu. Byly tam „detoxikační“ věci jako úklid a vyhazování věcí. Doufala jsem, že když vyčistím sebe a svůj byteček, udělá se kolem mě prostor a já se myšlenkově a emocionálně posunu výš. A že když budu harmoničtější, rozvine se mi intuice a zlepší napojení nahoru. Že pocítím „duchovní dimenzi“ půstu. V reálu však na úklid, rituály a sebepoznávací techniky, které by mi poodhalily další cípek toho, kdo jsem, kam kráčím a jaká je moje životní mise (otázky, jež si kladu už léta a nejspíš si je budu klást až do smrti), téměř nedošlo. Nebylo času, sil ani chuti. Jelikož jsem pod dobrým vlivem své laskavé mateřské vnitřní slonice (viz 1. díl seriálu o půstu), ani jsem si to nevyčítala. Je mi úplně jedno, jestli mě někdo vidí jako línou, neschopnou a nevýkonnou. Můj předchystaný seznam nebyl termínovaný to do list, ale záchranný kruh pro případ, že by mě pohltila prázdnota a já se cítila psychicky špatně sama se sebou. Což se naštěstí nestalo. Je v pořádku mít rezervu a nemuset ji použít.

V minulých dvou dílech jsem si pochvalovala, jak jsem půst hladce a skvěle zvládala a jakou mám úžasnou, spolupracující vnitřní slonici. S odstupem času to vidím střízlivěji. Pravda je taková, že třídenní půst v pracovním, byť odlehčeném režimu, byl pro mě pěknej záhul. Fyzicky i psychicky. Mám takový sklon odpojovat se při zátěži od svého těla i emocí, abych to „vydržela“. A teprve zpětně zjistím, že jsem to zase přepískla a že toho vlastně pro mě bylo příliš. A že jestli chci dlouhodobě prosperovat, měla bych ubrat, opět se sama k sobě připojit a vnímat tady a teď: „Líbí se mi to? Cítím se dobře? Co teď potřebuju? Na co mám chuť? Kdyby to opravdu bylo jen a jen na mě, co bych teď dělala?“ Dost často se mi stává, že odpověď na poslední otázku zní: „Nic.“ Po stodvacáté první se mi tak potvrdilo, že takhle nějak je vykolíkovaný můj prostor pro zlepšení kvality života. Trochu o tom píšu i v článku o Akademii návyků Pavla Říhy, kterou jsem loni prošla.

Určitě to bylo náročné i tím, že šlo o můj první třídenní půst, a doufám, že to má nějaký vývoj. Mám v plánu zkoušet to dál a sledovat odlišnosti průběhů při dalších půstech. Soustředit se na návratovku, dělat ji delší a s menšími dávkami jídla. A hlavně víc sledovat sama sebe a kvalitněji se k sama sobě připojit. Věřím taky, že dlouhodobý životní styl s denními půsty třeba každý pátek a třídenními párkrát do roka je dobrou zdravotní prevencí a že v mém věku je už znát, zda se o své tělo pravidelně starám, nebo ne. Že krása a síla, kterou jsem třeba ve dvaceti měla darem, začíná nyní být výsledkem předchozího života. Ambice zkoušet půst mimo slonicí vyploštářkovaný režim (viz 1. díl seriálu o půstu), při větším pracovním nasazení a ve větším kontaktu s lidmi ani nemám. Zatím mi to moc smysl nedává, neboť půst přece drží poustevníci a poustevnice. Což já trochu jsem:-)