Věra Keilová, Marcelka z hor. Recenze.

Nevíte, co se sebou a se životem? Sedněte na židličku, podejte ruce Marcelce, koukněte jí do očí a – stanete se na chvíli vědomými. A kde jsou teď vaše chmury? A co je tu teď k řešení? – Nic tu není k řešení. A není, kdo by řešil.

Marcelka je žena zdánlivě excentrického, ve skutečnosti echt alternativně duchovního vzezření. Žije prostým životem v chaloupce v Koštúrech, živí se malováním triček a možná i rozdáváním dobrých rad a dobra jako takového na setkáních s hledajícími lidmi (nemám ověřeno, je-li vstup placený). Čím se živí její věrný stín a manžel Romek, který ji na všech akcích mlčky doprovází, netuším. V médiích se zjevili asi tak v roce 2013. Dopomohla jim k tomu novinářka z Práva a Meduňky Věra Keilová. Zdá se, že obě dámy utvořily oboustranně výhodnou alianci a jsou teď mnohem lépe vidět. Na stránce http://www.marcelkazhor.cz/ má Věra Keilová svoje království, jinou propagaci na internetu nemá. Marcelka o sobě nechává tvrdit, že dosáhla (sebe)realizace. To je takový klasický pojem z jógy, jehož definici nejsem schopna ani po stozích přelouskaných knih od Eduarda Tomáše, Květoslava Minaříka, Paula Bruntona, Jiřího Vacka, Lobsanga Rampy a nějakých (prý realizovaných) Indů pochopit. Můžete to zkusit sami. Definice je třeba zde. Věra Keilová ten stav popisuje takto: „Marcelka žije v neustálém napojení na vyšší Vědomí – zdroj neboli Boha. Vzdala se své vůle a je plně vedena. Co a jak má dělat, ví podle informací, které jí k tomu přicházejí. Vše je buď takzvaně v Zavřenu, anebo v Otevřenu.“ (s. 37)

V knize se to hemží pojmy jako Vyšší vědomí, osobní vědomí, Vyšší božské Já, Světová Mysl, dále zde vystupují vyloženě záporné entity, k nimž patří mysl, představy, „osobní Vědomí neboli ego“ (s. 70), jinde zase „nevědomá část neboli ego“ (s. 76). Názvy kapitol Stát se nikým a ničím nebo Proč se vzdát své vůle Marcelku bezpečně diagnostikují jako čtenářku všech těch titulů z předchozího odstavce, k tomu ještě přiznává Siddhárthu od Hermanna Hesse a Zasvěcení Elizabeth Haich. Moudra, padající z realizované Marcelky, budou mnohým povědomá: „Nic se vás pak již nebude dotýkat. Bude vnímáno, ale není tu už nikdo, kdo by to zažíval.“ (s. 70). Nejbližší pojem, který se dá použít o Bohu, je prázdnota (s. 72). Top doporučení, které se opakuje nejčastěji, je to, že si člověk má být „vědom sám sebe“ a na to soustředit pozornost.

Je to zkrátka opakované setkání se starou jogínskou hantýrkou a la Eduard Tomáš, která se u nás šířila hlavně v 90. letech. Doba pokročila, lidé jsou změkčilí. Málokdo by se nechal dlouhodobě týrat džňána jógovou disciplínou – pozorováním pozorovatele, který pozoruje pozorovatele... – podle Maharšiho, jak doporučoval i Eduard Tomáš. Většinu hledačů neláká ani Marcelčina rada, že se máme vzdát své vůle, své osobnosti, mít prázdno v hlavě a ideálně ani žádné emoce. Publikum by zdrhlo. A tak Marcelka tvrdou Tomášovu stezku vyměkčuje. Nerada uznává, že lidé mají někdy velký strach a ten se jich fakt dotýká. Připouští nakonec: „(...) nechte to odžít, ale prožijte to vědomě.“ (s. 201) Má pochopení i pro takové slabochy, co mají rádi sex nebo se neudrží a občas sami jednají: „Jsou věci, které člověk svou vůlí ovlivnit může. Budiž, když chce. Lepší je však neovlivňovat, ale když chcete, dobře.“ (202) A když se nedokážeme trvale depersonalizovat, stačí prý jen aspoň na chvilku. Uleví se nám.

Nevím, nakolik se ulevilo moderátorce Alžbětě Šorfové z internetové TV Cesty k sobě, když se jí na otázku, jak se lidé mohou zbavit negativních emocí (v ezoterštině „programů“), dostalo od Marcelky protiotázky: „Chceš to zkusit?“ a vzápětí následovala pseudomeditativní hypnóza obouruč (viz video níže od 55:55). Nabourání formátu rozhovoru ustála moderátorka dobře, na chvíli nabídku přijala a po půl minutě mohla naštěstí kormidlovat k závěru.  

Jak je mi Alžběta Šorfová pro svůj lehce infantilní projev normálně nesympatická, tak v tomto videu je za hvězdu. Marcelčino působení mě irituje mnohem víc, neboť se vyznačuje nesourodými složkami: jurodivým smíchem, při němž tuhne krev v žilách, velebným mlčením, vyvolávajícím muka trapnosti, a docela energickým, sebejistým výkladem s pečlivou artikulací blahosklonné „učitelky duchovní výchovy“ (jak ji na youtubu vystihl jeden komentář).

Malou původnost svého učení si Marcelka vynahradila jazykovými inovacemi: Jak se pozná, že už někdo nemá ego? Přece tak, že o sobě mluví ve 3. osobě: „Marcela nevěděla.... Marcela šla......“ A nebo taky v trpném rodě: „Souhlašeno.“ Zajímavé je, že v množném čísle realizované guruovství zaniká, když Marcelka něco dělá s Romkem, používá „my“. Tady jsem myslím objevila nedokonalost, ne-li mezeru v Marcelčině duchovním vývoji...

Nějak nemůžu uvěřit, že jsou u nás mraky lidí, kterým tohle stačí a pravidelně se tím krmí. Proč jsou emoce špatné? Proč nemáme rozvíjet osobnost? Jsme na světě jen proto, abychom vše pozorovali? Když přijde puberťák, mladý člověk do 30 (nebo nakonec i já) na setkání s Marcelkou a uslyší něco jako: „Lidé se chtějí měnit a chtějí být nějak dokonalí, i když víme dobře, že taková dokonalost neexistuje. Když chtějí být někým jiným a snaží se pro to udělat to či ono a měnit se, páchají na sobě násilí. Možná se v něco nebo někoho změní, ale pak to budou chtít změnit zase jinak, takže v tom to není.“ (s. 203) – co mu to pomůže? Ego se prý postupně unaví sexem, přemýšlením, ambicemi něco v životě dokázat, požitky – má být naším cílem dožít se toho, že se ego unaví?

Kdo má ego, neměl by podle Marcelky vůbec léčit, nechce-li riskovat vlastní zdraví. Jen realizovaní jsou ti praví léčitelé. Kdybych to měla brát vážně, pak jsem vlastně žádného doktora a léčitele v životě neviděla a zřejmě na něho ani nenarazím. Když nepočítám Marcelku... Je-li Marcelka realizovaná, na nejvyšším vývojovém stupni ducha, neprožívá-li emoce a zkušenosti většiny lidí, pak je lidem tak vzdálená, že s nimi nemůže cítit, ani jim pomoci. Podat ruku může ten, kdo stojí o stupínek výš. A je-li Marcelka nerealizovaná, což se mi jeví pravděpodobnější, pak podle svých vlastních slov taky nikomu nemůže pomoci.

A jak by mohla, když pro ni lidský život není důležitý, když je to jen proces postupného umrtvování a odosobňování, který je třeba co nejrychleji proběhnout? Mně se víc zamlouvá koncept, že jsme na svět úmyslně přišli jako lidé. Ne abychom se lidskosti co nejrychleji zbavili, ale abychom ji rozvinuli. Abychom stále vytvářeli nejlepší variantu sebe sama ze všech možných variant (Neal Donald Walsch). Abychom se učili prožitím (Abd-ru-shin). Nejsem si jistá, jestli existuje zkratka, která by tohle obešla. Nebude to spíš tak, že nám Marcelka z hor nabízí starou známou slepou uličku, kterou psychologové pojmenovali spiritual bypassing – viz i zde (česky duchovní obcházení a ještě jedno české video k tématu)?  

KEILOVÁ, Věra. Marcelka z hor. 1. vyd. Praha: Duha, 2014, 247 s. ISBN 978-80-905623-0-1.

Jiný článek (nezobrazuje se v seznamu článků, protože když něco kladně recenzuju, je to prý reklama): borovska.blog.idnes.cz/c/494448/recenze-na-studio-mishayoga-michaely-klimove.html